Šly jsme včera s kamarádkami večer do kavárny. Chodíme tak každý čtvrtek po hodině tance. Našly jsme příjemně vypadající kavárnu, ale už při vstupu mě zarazilo, že v osm večer tu bylo v podstatě prázdno až na čtyři lidi.

Usedly jsme a začetly se do jídelního lístku. Kamarádka, učitelka angličtiny, milovnice Londýna a všeho anglického, byla nadšená: “Skvělé, mají tady cider! To si dejte taky holky”. Další se těšila na černé pivo a hermelín (mimochodem, na hermelín nás lákala už velká cedule u vchodu. Bohužel, realita zcela neopodívala jídelnímu listku ani cedulím v kavárně).

“Cider nemáme, promiňte,” zklamala servírka kamarádku.

“Já bych prosila černé pivo a hermelín,” zkusila to druhá.

“Bohužel, hermelín už není a černé pivo taky ne,” řekla už trochu nešťastně servírka.

“A co mate k jídlu z toho lístku?”

“No, z lístku nic, máme jen bábovku.”

“Tak až se bude pan majitel divit, proč tu má prázdno, tak mu můžete říct, že tohle asi bude ten důvod,” neodpustila jsem si poznámku.

“Ale on se nediví. My třeba černé pivo nemáme, protože minule jsme měli sud a nepřišlo moc cizinců. Víte, Češi si moc černé pivo nedávají, většinou Dánové a Angličani, tak už jsme ho pak nekupovali, to je spíš jen na sezonu,” vysvětlovala nám slečna, které už asi muselo být docela horko.

Nakonec jsme se všechny k nějakému nápoji dopracovaly, já jsem vsadila na jistotu – bábovku a čaj, přestože bych ráda vyzkoušela nějakou lahůdku, kterých jídelní lístek sliboval hodně.

Bylo mi té slečny chvílemi až líto. Chápu, že je krize (i když jiné restaurace a kavárny v okolí byly narvané), a dovedu pochopit, že tato kavárna má sloužit hlavně jako místo setkávání jednoho sdružení.

Ale zkrátka, když něco nemám, tak to nenabízím, odklidit ceduli nebo přepsat lístek (který byl vytištěn na jednom listu papíru) není snad tak náročné. A přitom by takový podnik mohl vydělávat dle mého laického názoru slušně – má dobrou polohu, velice vkusně upravený interiér a příjemnou atmosféru. Ale nevím, zda dávat takovému podniku druhou šanci.