Období v životě matky, kdy má doma malé svačinožrouty, se může zdát možná krátké, ale pro ty, kdo jsou zrovna v zákopech, je to celá věčnost. Ať už jste to zažili, zažíváte, nebo vás to brzy čeká, užijte si dnešní glosu, třeba se v ní poznáte.
Představte si, že sedáte do auta se dvěma dětmi na sobotní výlet. Vyrážíte těsně po snídani, aby byly vyspinkané, najedené a nehrozil vám pláč a skřípění zubů už v první půlhodině. Pohodlně se usadíte, kouknete se z okna a přesně ze sedmnáct vteřin se ozve: „Mami, nemáš nějakou svačinku?“ Připadám si jako Aragorn, se Smíškem a Pipinem na zadní sedačce, kteří se hašteří, jestli bude druhá snídaně, přesnídávka, oběd, odpolední čaj, večeře a druhá večeře. Já už vím, že nemá cenu debatovat ani koulet očima, tak vytahuji první krabičku. Krájené okurky, jablíčka a preclíčky snad budou na začátek stačit. Jedeme z kopce.
Když jsem ještě děti neměla, myslela jsem si, že takzvané ‚mámy svačinářky‘ jsou nudné. Nachystané krabičky jsem vnímala jako projev jakési domácí dokonalosti, která ale postrádala dobrodružství. Viděla jsem za nimi jen předvídatelné ženy, které nejsou schopné improvizace. „Tak přece na tom koupáku koupím párek v rohlíku nebo meloun, ne?“ „Tak si když tak zajdeme na oběd, ne?“ „Tak skočím do sámošky a koupím housku s Lučinou, ne?“ Ó, jak naivní může člověk jen být. Matky svačinářky jen díky těm nabitým krabičkám vytvoří prostor zažívat s dětmi největší dobrodružství jejich života. Mámy svačinářky díky sbalenému proviantu zvládnou výlety do hor i hluboko do lesa na houby.
Představa, že dnes vyrazím s dětmi na koupák bez toustů, jahod, borůvek, sušenek, minimuffinů, nakrájených mrkví, broskví a tří lahví s vodou, ve mně vyvolává pocity nejistoty a okamžité paniky. Skákání do sámošky s hladovými dětmi je pro mě dnes ekvivalentem skákání bungee jumpingu. Fujtajbl, taková nerozvážnost.
Svačinování rozhodně ale stále nemám v malíčku. Mnohdy se nechám dětmi uchlácholit, že jejich oblíbenou pochoutkou jsou zrovna banány. „Mami, mňam, to byl nejlepší banán na světě.“ Při dalším nákupu se pak můj košík prohýbá banány, a co myslíte? Jejich éra náhle skončí. Dvanáct hnědnoucích chudáků tak končí v mrazáku čekajíce na banana bread, který možná někdy udělám. Jestli to bude za týden, nebo za půl roku, to už je ve hvězdách.
Jsem si vědoma, že tohle období, kdy je třeba děti nonstop futrovat svačinkami, jednou pomine. Že je to dar, který mi byl dán a s ním i čas s dětmi strávený. Někdo moudrý kdysi na téma čas s dětmi řekl: „Dny se možná vlečou, ale roky letí.“ A tak se to snažím vnímat pozitivně. Hlavně že jedí.
Dnes už vím, že mámy svačinářky jsou nositelky rodinného klidu a pohody. Že díky nim je zažehnána nejedna rodinná krize, takzvaný melt-down v autě nebo scéna uprostřed metra. Že díky mámám svačinářkám jsou v klidu a tichosti na zadní sedačce nejen chroupající děti, ale i muž vpředu, protože přece všichni víme, že svačinku ocení úplně každý… A je klid.
Autorkou je Anna Grosmanová, inženýrka kvality produkce na ČZU, od roku 2010 členka organizace Slow Food. Zabývá se prvovýrobou a vztahem mezi zemědělstvím a všemi, kteří ho konzumují. Napsat jí můžete na Instagram @foodpioneer.
