V našem retro okénku, v němž se věnujeme starým novinovým článkům týkajících se jídla, se podíváme do roku 1927. Tehdy vyšla v denním tisku Československá republika krátká pozvánka na přednášku švédského cestovatele doktora Gustafa Bolindera, který zavítal mezi jihoamerický kmen Indiánů.
Gustaf Bolinder na počátku minulého století podnikal několik výzkumných cest mezi indiánské kmeny Jižní Ameriky. Na tu první se vydal v letech 1914-1916 společně se svou ženou a právě úryvek jeho vzpomínek pod názvem „Indiáni sněžných hor“ se objevil v listopadu 1927 v tehdejších novinách.
Výprava přijela mezi Inky zrovna v době, kdy se blížila jejich významná lednová slavnost. Jak cestovatel uvádí, její původní význam byl náboženský, ale postupem času se stejně jako u jiných civilizovaných národů proměnila v obyčejnou „pitku“. Po celé tři dny, co slavnost trvala (od 20. do 23. ledna) se bez přestání jásalo, tančilo a pilo. Oblíbený byl kvašený nakyslý nápoj zvaný „ueyro“, který se dle Bolinderovo poznámek vyráběl z agáve a slupek ananasu. Následně se nechal vykvasit v ohromných vyhloubených kmenech, které připomínaly kanoe.
- Cestovatel podotýká, že čerstvý nápoj je prý bezpečný, ovšem po několikadenní fermentaci „se stává opojným“.
- Navíc vypadá neobvykle „kousky slupek a jiné odpadky plují ve velké nádobě z tykve, z které se nabírá“.
- S počátku cestovatelům z pití „ueyra“ bolelo břicho, ale jak autor dále připouští „tomu sotva možno se divit, uvážíme-li, že se pije na litry“.
Kořínky, lusky, vaření hlemýždi i vosí polévka
Přípravy na slavnost byly veliké. Jídlo a pití nastřádané za několik týdnů se sváželo do vesnice, lidé je přinášeli i ze svých zásob. „Kořínky a lusky, kukuřice a maso se vaří ve velkých kotlech; kusy masa se praží, kuřata a kapouni se vaří s vnitřnostmi a se vším ostatním,“ popisuje Bolinder dění kolem sebe a zároveň prozrazuje, že „aby se jídlo nemuselo míchat, kladou se často na dno i na povrch kotle listy stromu ‚aguacate‘ (pozn. red. hruškovec přelahodný, plody jsou známé jako avokádo).“
- „Výborné jídlo se dělá z lusků a bramborů, jež se vaří, až je z nich jednotná hmota.“ Jako další indiánské kulinářské speciality cestovatel jmenuje polévku z vos, která je prý tučná, ale bez chuti.
Servírovali se také vaření hlemýždi, žabí stehýnka, uyama, kořenění mravenci a ještěrka yguana, která „se pojídá v trochu rozjařeném stavu“. Ale cestovatel se neodvážil toto milované indiánské jídlo ochutnat, a tak ani nemohl soudit, jak chutná. Prý je „málo věcí, jichž indiáni nejedí. I pošlá zvířata snědí. Ovoce se odnáší včas do vesnice a dozrává v chatrčích.“
Za zvuku hudby se tančí, pije a hoduje
Slavnost zahájili hudbou na největším otevřeném prostranství. „Zpola žalostné, zpola žertovné tóny fléten jsou doprovázeny rachotem chřestidel z tykví. Bubny duní,“ líčí cestovatel atmosféru. Během veselí plného hudby a tance zazněla i nejoblíbenější melodie Inků – tanec chiquote. Toho se účastnily také mladé páry, držely se za ruce a kroutily v bocích, zprvu tiše a pomalu, s blížící se nocí tempo nabíralo na rychlosti. Skupinky tančily před každým domem, kde měli pivo a jakmile opojný mok všechen vypily, přemístily se o stavení dál.
Někdy si starší lidé zatančili „heü“, tanec starších žen, u kterého nebylo třeba nástrojové hudby, protože se stále zpívalo „hea, hea“ a „starochové a babky, často v stavu naprosté opilosti, poskakují a hopsají celé noce“. K domorodcům se připojila i celá výprava a „na bílých, pískem pokrytých ulicích v jasném svitu měsíčním tančili jsme s indiány za měkkých zvuků fléten z proutí,“ vzpomíná cestovatel.
Upomínková ceremonie
Následující den i noc ubíhaly podle Bolindera ve stejném duchu plného hudby a tance až třetí den se konaly zajímavé závody.
- Na návsi domorodci zakopali devět živých kohoutů do země tak, že jim koukala jen hlava. „Poslali muže se zavázanýma očima, aby usekl zvířeti hlavu. Tanče, vrátil se s usmrceným kohoutem, zatím co bubny zazněly a lid jásal.“ Ceremonie měla připomínat doby, kdy tímto způsobem popravovali zajatce.
„Slavnosti Inků neprospívají valně zdraví,“ hodnotil cestovatel. „Končí obyčejně pohřbem, což dává podnět k dalším slavnostem. Tentokráte však nikdo neumřel, což se považovalo za zcela divnou věc.“
Přátelé mezi Indiány
Během pobytu v indiánském kmenu se cestovatelé s řadou z nich spřátelili. Konkrétně s bývalým náčelníkem zvaným Garavitu, ale také tím současným, který se jmenoval Carmen. Nebo se zaklínačem Felipe, o kterém tvrdili, že byl starší než řeka Guataqurí. Dalším přítelem byl José de Jesús, velmi inteligentní, leč stále opilý.
Cestovatel zaznamenal, že uměl trochu psát a číst španělsky a od výpravy se naučil některé základní anglické věty, aby je pak mohl před svými indiánskými přáteli vychloubavě předvádět. A právě na něj zanechal Bolinder následující vzpomínku:
- „Jednoho dne byl nachmelen více než obyčejně, a moje manželka mi pravila, že je mazavka. Zaslechl poslední slovo. Co znamená mazavka? Ujistil jsem ho ihned, že to znamená přítel. Byl jsem pak sám stále nazýván mazavkou. Jsem jist, že budu uvítán, až se někdy vrátím k Inkům, společným zvoláním: Good morning, mazavko!"
Zdroj: Národní archiv, Československa republika, datum vydání 30. 11. 1927
